Naše pětičlenná rodina je zvyklá trávit čas pospolu. Přes týden, pravda, volného času moc nemáme, o to víc se snažíme využít víkendů a prázdnin. Máme to štěstí, že s manželem oba pracujeme jako OSVČ, a tak si můžeme volno naplánovat tak, jak se nám to hodí. Díky bohu za to, jinak by byl společně strávený čas opravdovou vzácností.
Ono už takhle je občas opravdové umění naplánovat víkendový program pro tak různorodou partu. Dva dospělí a tři děti – dvě holky a kluk, to je občas opravdu o nervy. Snažíme se proto hromadné akce – třeba návštěvu aquaparku nebo jiného zábavního centra – prokládat akcemi, při kterých se rozdělíme. Manžel se synem holdují autům, a tak je pro ně nejlépe strávený čas někde na autodromu, závodech, nebo alespoň na čtyřkolkách. Nám, holkám, všudypřítomný benzín přece jen nevoní. Nezvykla jsem si na tu „vůni“ ani po 20 letech manželství, a tak dáváme přednost ryze holčičím zábavám.
Raději dívčí zábavu
Pokud máme volno samy pro sebe, patrně nás najdete někde v cukrárně, nebo jen tak bloumat po nákupním centru, kde obdivujeme panenky a další nezbytnosti, které NUTNĚ potřebujeme do domácnosti, přestože hračky už ani v jednom z pokojů nemáme kam dávat. V obě letních prázdnin pak samozřejmě vyrážíme z města na delší čas. Lokalitu obvykle volíme tak, aby se žádné z našich dětí nenudilo a necítilo se nevyužité.
Projeli jsme tak už velkou část Čech. Vystřídali mnoho penzionů, chatek a hotelů. Děti ale pokaždé přišli s tím, jak by se dal náš společně strávený čas vylepšit, aby dovolená byla ještě lepší. Protože pak „už to bude fakt bomba, mami!“ Neviděli jsme důvod, proč dětem nevyhovět. Kdyby chtěli trávit prázdniny na Aljašce, asi bychom zasáhli, ale jinak jsme neviděli problém. Rádi jsme splnili to, co si přáli. Bylo nám totiž jasné, že za pár let se nám o takových dovolených bude jen zdát. Budou mít vlastní partu a rodiče budou to poslední, na co si vzpomenou. Trochu jsme si ale svým jednáním na sebe upletli bič. Od zcela nevinných přání jako chodit často do cukrárny, navštívit ZOO, jsme se totiž přesunuli k těm poněkud náročnějším. To poslední nám na chvilku vyrazilo dech.
Osm let jsme byli věrní dovoleným doma, v Česku. S manželem jsme nikdy nebyli na dlouhé a náročné cestování a manžela dovolená jinde ani nelákala. Nejlépe se vždycky cítil na louce, v lese, nebo zkrátka tam, kde může nerušeně prohánět svou čtyřkolku a terénní auto, kterým si splnil svůj dětský sen.
Co ho nelákalo, byla dovolená u moře. Já bych naopak české lesy za teplé moře mnohdy vyměnila moc ráda. Vždycky mě ale uzemnily argumenty o tom, že děti jsou malé, bylo by to moc drahé, komplikované a já nevím, co ještě.
Minulý rok však děti přišly s přáním, které mě sice překvapilo, ale mluvilo mi z duše: „Nezkusíme dovolenou u moře? Bylo by to bájo – vlny, teplo, voda. Mami, prosííím!“ Mě prosit ani nemusely, já už jsem věděla své a nejednou prohlížela články podobné tomuto. Hlavním odpůrcem byl tatínek. Zcela prakticky zmínil, že by to vyšlo na moc peněz. Finance ale zcela upřímně nebyly věcí, která by nás od realizace této myšlenky měla zastavit.
Jasně, možná budeme muset zkrouhnout plán zbytku prázdnin, ale s tím děti koneckonců souhlasily. Zbývalo tedy jediné – přesvědčit našeho taťku a vybrat vhodnou destinaci. Trochu jsem doufala, že vyhraje lokalita v dojezdové vzdálenosti autem, ale to jsem se opravdu hodně mýlila. Kdybych byla věděla, že budu muset na stará kolena sednout do letadla, hodně bych si svůj souhlas rozmyslela. Po vzoru tohoto článku jsem hodlala prosazovat auto jako vhodný dopravní prostředek k odjezdu na dovolenou. Neúspěšně.