Se svým návrhem jet na dovolenou autem jsem neuspěla. A přitom by třeba takové Chorvatsko nebo Balt, o kterém se píše tady, nemusely být vůbec špatné.
S naší skvadrou jsme si ale o něčem takovém mohli nechat jen zdát. Manžel mě přemluvil na cestu letadlem, a je třeba uznat, že jeho důvody byly opodstatněné. Eliška je ještě malá a cestovat s takovým prckem autem, to by bylo o nervy nás všech. Navíc, pět lidí v pětimístném autě, to rozhodně není žádná výhra. Mačkali bychom se tam jako sardinky.
Cesta z a na dovolenou by se tak s klidem mohla rovnat noční můře, a to nikdo z nás nechtěl. Dohodli jsme se tedy, že překonám svůj strach z letadel, létání a stísněného prostoru a začali vybírat dovolenou s leteckou dopravou. S ní samozřejmě vyvstal již zmíněný problém jak a čím se dopravit na letiště. Ale k tomu se ještě v průběhu mého psaní vrátím, protože jsme celkem dlouze řešili, jestli bude lepší zvolit parkování u letiště, nebo využít služeb, které letiště Praha poskytuje přímo u odletové haly. Takhle otázka pro nás byla vcelku důležitá, a tak si zaslouží vlastní článek – vlastně hned dva.
Tak kam?
Dobré by ale taky bylo zmínit, jakou letní dovolenou jsme si nakonec vybrali. Cesta k tomu, abychom se na jedné destinaci shodli alespoň my dva, dospělí, byla totiž opravdu dlouhá. To, že měly neustále námitky děti, které prosazovaly ryze exotické země, na to jsme s manželem už tak trochu zvyklí. To, že jsme se ani po několika hodinách nebyli sto dohodnout ani my dva, to pro nás ale byla trochu novinka. Většinou totiž jeden z nás po chvilce ustoupí – a nebudu lhát, když řeknu, že většinou jsem to já.
Nicméně, alespoň jsme zase o zkušenost bohatší a společnou řeč jsme po (pravda, trochu delší) chvíli taky našli. S výběrem letní dovolené se to totiž mělo takhle: Já jsem prosazovala nějakou ze zemí, která by od Česka nebyla až tak daleko. Jednak jsem se snažila eliminovat dobu strávenou v letadle a jednak jsem se bála případných střevních a jiných zdravotních problémů. Přece jen, máme tři děti, na které bylo třeba brát ohled.
Letadlo a All Inclusive vyhrává
Viděla jsem se proto nejlépe v Bulharsku, kam cesta trvá něco okolo dvou hodin, v hotelu, kde je dostatek herních prvků pro děti a kde se o ně nebudu muset bát. Manžel navzdory celkem příznivým cenám prosazoval zemi, kde bude k dispozici All Inclusive, a to Bulharsko povětšinou nebylo. Protože naše děti je lepší šatit než živit, byla tahle myšlenka přinejmenším zajímavá. To, co bychom ušetřili na zájezdu s polopenzí, bychom stejně vydali za jídlo. A tak jsem změnila taktiku a začala vybírat zemi, která tahle kritéria splňuje. Bulharsko tedy vystřídalo Španělsko, kam jsem se chtěla podívat už jako malá. A bylo by mi to i prošlo, nebýt těch cen, které byly v našem termínu mírně řečeno vyšší.
Opět tak došlo na manželův výběr – pokolikáté, to raději ani nepočítám – a začali jsme brouzdat po hotelích v Turecku. Okouzlilo mě už v tomhle článku. Sice to nebyla země, která by byla blízko, a ani země, kde by zrovna nehrozily střevní a jiné problémy, ale naši kamarádi nás ujistili, že sem jezdí posledních pět let pravidelně a nemáme se čeho bát. Koneckonců, pokud mají přijít problémy, najdou si nás všude. Kapitulovala jsem.
Zbývalo už jen vyřešit otázku, kterou jsem končila minulý příspěvek. Co s autem a jak se dopravit na letiště? Pětičlennou rodinu nikdo jen tak nikam neodveze. Došlo na moje slova, že jsme si místo osobáku měli koupit rovnou dodávku. I na tenhle problém jsme ale nakonec našli řešení. Víc už se dozvíte v dalších dvou článcích. Třeba pomůžou někomu, kdo podobné dilema zrovna řeší, nebo řešit bude. Příjemné čtení!