Jedeme k moři. Ale kam a jak?

Jen pár hodin po tom, co děti napadla myšlenka, že bychom letošní dovolenou mohli trávit u moře, jsme téměř všichni

Jen pár hodin po tom, co děti napadla myšlenka, že bychom letošní rodinnou dovolenou mohli trávit u moře, jsme téměř všichni seděli u počítače a hledali tu nejschůdnější variantu. Píšu záměrně téměř všichni, protože už asi tušíte, kdo náš zběsilý nápad ani trochu nepodporoval. Ano, náš tatínek. Myslím, že mu ani tak nevadila finanční náročnost naší akce Z, jako spíš představa, že bude muset podstoupit létání s miminkem a nejméně deset dní strávit u moře, které bytostně nesnáší. Protože tam paří sluníčko, je tam přelidněno a vůbec, je tam nuda.

Má ale smůlu, že si spolu se mnou pořídil i tři děti, a tak jsme ho celkem snadno přehlasovali. Ať už chtěl, nebo ne – i když věřím, že pro děti to nakonec udělal rád – musel se podřídit. Svolil tedy, že deset dní svého drahocenného času (a tvářil se přitom opravdu dramaticky, jako kdyby jeho volný čas byl o něco cennější než ten můj) obětuje pro blaho rodiny. Děti začaly výskat nadšením a vymýšlely, kam bychom se mohli podívat. Plány na Kubu, které si vyhledaly v tomto článku, jsme okamžitě zatrhli. Zůstaneme při zemi. Je ale pravdou, že na destinaci jsme se dlouho nemohli dohodnout.
Nikdy by mě nenapadlo, kolik může příprava tak zdánlivě obyčejné věci, jakou dovolená je, zabrat času. Nespočet hodin jsme seděli u internetu a předháněli se – rozumějte já a manžel – kdo přijde s lepší nabídkou. Jak už jsem naznačila v předchozím článku, doufala jsem, že si prosadím cestování autem. Mělo to dva ryze praktické důvody. Nebudeme muset řešit cenu parkování auta u letiště, na letišti, nebo kdekoliv jinde, a pak taky, nebudeme muset letět letadlem. Zvláště pak druhý důvod byl pro mě stěžejní, protože se odmala bojím výšek a stísněných prostor. Letěla jsem sice jen jednou v životě, ale vím naprosto přesně, že letecká přeprava mým koníčkem nikdy nebude.

Snažila jsem se proto namotivovat celou rodinu na cestování autem. Předkládala jsem nejrůznější články a doufala, že je myšlenka společného cestování a úspory peněz nadchne. Bohužel se tak nestalo, neb nastoupil můj praktický manžel a začal i vysvětlovat věci, které jsem samozřejmě věděla už dávno předtím.
Že cestování s dětmi, které jsou poněkud živější, rozhodně není nejsnazší.

A autem už vůbec ne. A co uděláme s malou Eliškou? Jak zabavíme ji? To byla popravdě věc, která mě napadla ze všeho nejvíc. Mám ještě v živé paměti cestu vlakem z Prahy do Mostu k mým rodičům. Myslím, že si po našem výstupu z vlaku oddechl nejen průvodčí, ale i celé osazenstvo. Nepatříme k nejtišším lidem a asi ještě dlouho patřit nebudeme. A jak zabavit na několikahodinovou cestu autem všechny naše děti, to by byl opravdu oříšek.

Jak vyřešit parkování u letiště?

Navrhla jsem, že bychom mohli cestu rozdělit na menší úseky a připravit si nejrůznější aktivity, jak ostatně radili třeba tady. Ani to se ale u mého manžela nesetkalo s úspěchem. Začalo to dokonce vypadat, že buďto poletíme letadlem, nebo zůstaneme doma. „S dětma se ti autem nikam nepohrnu, to by byla sebevražda,“ prohlásil nejednou můj muž a já mu nakonec musela dát za pravdu. Začala jsem se tedy smiřovat s tím, že po letech zase nastoupím do letadla. Už samotná myšlenka ve mně vyvolávala pocit nevolnosti, ale snažila jsem se uklidnit.
Zvládnou to jiní, tak já přece taky. A třeba ani nepoletíme tak dlouho. Nějak se to zkrátka zvládne. Horší bylo vymyslet, co s autem. Kdo nás na letiště odveze? Nikdo mě nenapadal. Je nás hodně, takže by v úvahu připadal maximálně tak někdo s dodávkou. A pokud pojedeme s autem, co pak? Nechat ho někde u letiště v zapadlé uličce? To se mi rozhodně nezamlouvalo. A tak bylo zase co řešit. Ještě předtím se ale vrátíme k tomu, jak jsme vybírali vytouženou destinaci.

seděli u počítače a hledali tu nejschůdnější variantu. Píšu záměrně téměř všichni, protože už asi tušíte, kdo náš zběsilý nápad ani trochu nepodporoval. Ano, náš tatínek. Myslím, že mu ani tak nevadila finanční náročnost naší akce Z, jako spíš představa, že bude muset nejméně deset dní strávit u moře, které bytostně nesnáší. Protože tam paří sluníčko, je tam přelidněno a vůbec, je tam nuda.

Má ale smůlu, že si spolu se mnou pořídil i tři děti, a tak jsme ho celkem snadno přehlasovali. Ať už chtěl, nebo ne – i když věřím, že pro děti to nakonec udělal rád – musel se podřídit. Svolil tedy, že deset dní svého drahocenného času (a tvářil se přitom opravdu dramaticky, jako kdyby jeho volný čas byl o něco cennější než ten můj) obětuje pro blaho rodiny. Děti začaly výskat nadšením a vymýšlely, kam bychom se mohli podívat. Plány na Kubu, které si vyhledaly v tomto článku, jsme okamžitě zatrhli. Zůstaneme při zemi. Je ale pravdou, že na destinaci jsme se dlouho nemohli dohodnout.
Nikdy by mě nenapadlo, kolik může příprava tak zdánlivě obyčejné věci, jakou dovolená je, zabrat času. Nespočet hodin jsme seděli u internetu a předháněli se – rozumějte já a manžel – kdo přijde s lepší nabídkou. Jak už jsem naznačila v předchozím článku, doufala jsem, že si prosadím cestování autem. Mělo to dva ryze praktické důvody. Nebudeme muset řešit parkování auta u letiště, na letišti, nebo kdekoliv jinde, a pak taky, nebudeme muset letět letadlem. Zvláště pak druhý důvod byl pro mě stěžejní, protože se odmala bojím výšek a stísněných prostor. Letěla jsem sice jen jednou v životě, ale vím naprosto přesně, že letecká přeprava mým koníčkem nikdy nebude.

Snažila jsem se proto namotivovat celou rodinu na cestování autem. Předkládala jsem nejrůznější články a doufala, že je myšlenka společného cestování a úspory peněz nadchne. Bohužel se tak nestalo, neb nastoupil můj praktický manžel a začal i vysvětlovat věci, které jsem samozřejmě věděla už dávno předtím.
Že cestování s dětmi, které jsou poněkud živější, rozhodně není nejsnazší.

 A autem už vůbec ne. A co uděláme s malou Eliškou? Jak zabavíme ji? To byla popravdě věc, která mě napadla ze všeho nejvíc. Mám ještě v živé paměti cestu vlakem z Prahy do Mostu k mým rodičům. Myslím, že si po našem výstupu z vlaku oddechl nejen průvodčí, ale i celé osazenstvo. Nepatříme k nejtišším lidem a asi ještě dlouho patřit nebudeme. A jak zabavit na několikahodinovou cestu autem všechny naše děti, to by byl opravdu oříšek.

Jak vyřešit parkování u letiště?

Navrhla jsem, že bychom mohli cestu rozdělit na menší úseky a připravit si nejrůznější aktivity, jak ostatně radili třeba tady. Ani to se ale u mého manžela nesetkalo s úspěchem. Začalo to dokonce vypadat, že buďto poletíme letadlem, nebo zůstaneme doma. „S dětma se ti autem nikam nepohrnu, to by byla sebevražda,“ prohlásil nejednou můj muž a já mu nakonec musela dát za pravdu. Začala jsem se tedy smiřovat s tím, že po letech zase nastoupím do letadla. Už samotná myšlenka ve mně vyvolávala pocit nevolnosti, ale snažila jsem se uklidnit.
Zvládnou to jiní, tak já přece taky. A třeba ani nepoletíme tak dlouho. Nějak se to zkrátka zvládne. Horší bylo vymyslet, co s autem. Kdo nás na letiště odveze? Nikdo mě nenapadal. Je nás hodně, takže by v úvahu připadal maximálně tak někdo s dodávkou. A pokud pojedeme s autem, co pak? Nechat ho někde u letiště v zapadlé uličce? To se mi rozhodně nezamlouvalo. A tak bylo zase co řešit. Ještě předtím se ale vrátíme k tomu, jak jsme vybírali vytouženou destinaci.